Hon na muflona aneb bahenní lázně zdarma
Několik posledních let je to stále týž neutěšený pohled na konec prosince. Všude mokro, bláto, tma a po sněhu ani stopy. Měla jsem několik dní volna a těšila se, že budu mít dostatek času vyrazit do přírody fotografovat, ale k mému zklamání utíkal jeden den za druhým s sluníčko nikde. Naopak obloha byla pošmourná a zamračená, pro fotografování v lese absolutní nedostatek světla. Konečně jednoho dne, mě ráno uvítalo sluníčko. Hned mi to zlepšilo náladu a po snídaní jsem si sbalila fotovýstroj a vyrazila ven. Autem jsem dojela na Valdek a vydala se lesem směrem Zámeček.
Po nějaké době chůze lesem, kde po zvěři nebylo ani stopy, se přede mnou otevřela asi sto metrů velká paseka porostlá sem tam menšími stromky. Už jsem moc nedoufala, že bych ten den něco ulovila, ale zaujali mě jemné ledové kresby načrtnuté mrazem na malém potůčku poblíž.
S hlavou sklopenou k zemi jsem vybírala nejhezčí záběry a sem tam sledovala okolí. Právě když jsem zvedla zrak od země, vyšel na druhém konci paseky z lesa asi tříletý muflon! Okamžitě jsem zkameněla a skoro i přestala dýchat abych ho nevyplašila. Nesmírně opatrně jsem zvedla fotoaparát a zkusila ho vyfotit. Ale moje snaha o dobrý snímek byla beznadějná. Na to, aby z toho byla slušná fotka, byla vzdálenost moc velká. Navíc muflon, který sice o mojí přítomnosti vůbec nevěděl, se k mému zklamání najednou rozhodl jít přesně na opačnou stranu podél kraje lesa, pryč ode mne. A to dříve než jsem se vůbec pokusila se k němu přiblížit. Vzhledem k tomu, že o mně nevěděl a slabý vítr vál proti mně, vydala jsem se porostem za ním. Takový „úlovek“ si přeci nenechám ujít!
Přešla jsem paseku, ale muflon mi mezitím zmizel z očí. Zkusila jsem odhadnout směr kterým asi šel a po chvíli jsem vyšla na další, o něco menší paseku a zajásala. Neztratila jsem ho! Na konci paseky se zastavil a něco pojídal. Opatrně, abych náhodou nešlápla na nějakou větvičku, jsem se k němu pomalu přibližovala. Muflon ještě popošel několik metrů, lehce přebrodil pruh bažiny a opět se zastavil. Stále o mně nevěděl. Přiblížila jsem se k němu na báječnou vzdálenost asi třiceti metrů a skoro nedýchala. Pak zvedl hlavu a začal si mě prohlížet. To byla chvíle na kterou jsem čekala. Konečně byl fotogenický! Dal mi několik minut kdy klidně stál a při tom mi krásně pózoval, takže to byla radost ho fotit. Pak se s klidem otočil a pomalu důstojně odkráčel.
Mohla jsem být spokojená. Měla jsem krásné záběry, mohla se otočit a jít jinam, jenže má lovecká vášeň mě lákala zkusit ještě jednou štěstí a jít za ním. Přede mnou byl jen asi pětimetrový pruh bažiny, který ten muflon hravě přebrodil. Měla jsem zateplené holínky a řekla si, že to taky zvládnu. Obezřetně jsem zkoumala nejschůdnější trasu pro přebrodění a našlapovala jen na malé ostrůvky porostu mezi kalužemi vody a bahna. Nejhlubší bahno ale bylo na konci, a tady šlo do tuhého. Už jsem byla skoro na druhé straně. Abych měla lepší stabilitu, opřela jsem se o pahýl větve trčící z bažiny nabízející mi „pomocnou ruku“, to ale nebyl dobrý nápad! Byl to zrádce! Když jsem se ho chytila, zlomil se a já ztratila rovnováhu a zřítila se s bezmocným výkřikem rovnou do toho největšího bahna! Ležela jsem v bahenní lázni o teplotě +0,5 °C! Zoufalá chvíle! Když se mi po chvíli podařilo vysoukat se z bahna, byla jsem od shora dolů mokrá a černá od bahna. Jak já jsem vypadala! Ale moje hlavní starost to nebyla. Něco mě velmi uklidnilo, neutopila jsem fotoaparát! Nikdy jsem pády s foťákem speciálně netrénovala, ale podvědomě se mi podařilo ruku s ním při pádu držet nad vodou.
Teď už mi nezbývalo, než se co nejrychleji dostat k autu a domů. Byl mráz a nerada bych to odmarodila. V autě naštěstí vozíme starou deku, kterou jsem si mohla přehodit přes sedačku.
