Jak jsem fotila divočáka
10.5.2017
Ráda se s Vámi dělím o zážitky z mých fototoulek. Ideální čas pro takové psaní je během dlouhých zimních večerů, kdy je venku nefotogenické pošmourno a málo světla na focení, to znamená méně práce u počítače při zpracovávání fotek a více času na psaní. I tato vzpomínka byla sepsána v zimě, uteklo však ještě několik měsíců, než jsem ji upravila a mohla dát na stránky. Zalovila jsem v paměti a vybavila si zážitek, který jsem měla v roce 2012. Bylo to v době, kdy jsem teprve začínala fotit zrcadlovkou. Měla jsem tehdy už fotky celé řady zvířat, ale stále se mi nedařilo „ulovit“ divočáka i když jich je v našem okolí celkem dost (a kde taky ne). Žel bývají aktivní hlavně večer a v noci, kdy je nedostatek světla a tak v mé sbírce stále chyběl.
Jeden myslivec mi poradil vyfotit alespoň „soukromého“ divočáka v ohradě nedaleko jedné hájenky. Známý mě ale zároveň upozornil, že majitel této hájenky i zmíněného divočáka velmi nelibě nese, když se mu okolo potulují „čumilové“. Nejdřív jsem si řekla, že to není ono, protože ten divočák není wild, ale nakonec, když mi žádný jiný nikde jinde nevycházel, jsem se přeci jen rozhodla to tam obhlédnout. Hájenka stojí o samotě na krásném místě a je obklopena lesem. Po chvíli pátrání jsem narazila na ohradu s divočákem, nebyla přímo u domu a tak jsem se opatrně rozhlédla zda není někdo nablízku, a když všude bylo ticho a klid odhodlala jsem se přistoupit k ohradě a fotit.
Žel, zklamalo mě, že slušná fotka, která by alespoň trochu vypadala jako v přírodě tam nešla udělat. Už jsem chtěla odejít, když z lesa z úplně z opačné strany za svými zády slyším výhružný hlas: „Co tam děláte!“ Strnula jsem! Z té strany jsem nikoho nečekala! Byla jsem přistižena při činu! Trvalo mi hodnou chvíli, než se mi podařilo alespoň trochu pánovi vysvětlit, že nemám v úmyslu nic nekalého. Výsledkem mé výpravy tedy byla jen jedna mizerná, nepoužitelná fotka a nálepka podezřelé osoby, kterou je potřeba rozhodně vykázat. Že jsem se nedržela svého hesla: „Teprve příroda bez lidí je skutečná příroda!“
No nic, ne vždy se zadaří.
O pouhých čtrnáct dní později jsem večer vyrazila k posedu, kde se tehdy pravidelně chodili pást mufloni. Bylo to v květnu, v podvečer krásného slunečného dne a světla bylo ještě dostatek. Už z dálky jsem viděla, že nedaleko posedu cosi je. Ukázalo se, že to je bachyně s mladými. Konečně vytoužený divočák! Ale bachyně s mladými!? Sice hezká podívaná, ale přeci jen jsem měla respekt. Neodolala jsem však a šla blíž. Byl to takový opatrný postup krok za krokem doprovázený občasným cvaknutím spouště fotoaparátu. Byla to nádherná podívaná. Zdravý rozum mě ale úplně neopustil, protože jsem se zastavila asi 40 metrů od té krásné skupinky (dnes bych si nejspíš troufla i o trochu blíž) po chvíli si mě „madam“ všimla a začala mě pozorovat, načež pískla a s celou rodinkou zmizela v lese.
Divočáci tedy zmizeli, ale tím mi zmizela i překážka v cestě na posed, odkud jsem hodlala čekat na muflony. Víte co to znamená čekat na zvěř? Když je člověk trpělivý, je to nádhera! Vzduch se chví v teplém vánku, člověk se zklidní a pomalu začne vnímat ten život kypící kolem. Vysoko nad hlavou vám dělá přemety párek krkavců, sýkorka uhelníček nebo králíček obecný přeletávají z větve na větev v pilném shánění potravy, blízko slyšíte budníčka menšího s jeho typickým všude přítomným zpěvem, na louce pod posedem se krmí drozd a k tomu si ještě připočtěte hlasité bušení strakapouda a všelijaké cvrlikání a bzučení rozmaniteho hmyzu. Slunce to vše zalévá zlátnoucím světlem a vás se zmocňuje nádherný mír. Stačí jenom hodinu dvě tiše sedět, dívat se a naslouchat.
Mufloni se ale neukázali, nedá se nic dělat, přijdou jindy. Když se už začalo šeřit začala jsem se pomalu chystat k odchodu, světla kvapem ubývalo a fotit na větší dálku by nemělo význam, ale stejně to byl krásný den, mám přeci svého prvního divočáka! Jenže to ještě neskončilo! Oni se mi utábořili přímo pod posedem! Jak jsem tak čekala na ty muflony, ani jsem si nevšimla, že se mi vrátila“moje“ rodinka a teď se mi krmila přímo pod nohama, bylo to deset malinkých, kouzelných pruhovaných selátek v pižamu a ta moje stará známá bachyně. Škoda, že úhel pohledu z posedu přímo dolů není vůbec hezký, hodí se tak jen ke zdokumentování a navíc světla už bylo žalostně málo. Tak jsem tam seděla a pozorovala je a říkala si, že bych už docela ráda jela domů. Jenže, jak mám slézt, když pode mnou je celá rodinka divočáků, která se vůbec neměla k odchodu? Začala jsem tedy pískat, abych na sebe upozornila a přiměla je odejít, ale nic se nedělo, evidentně se jim tam líbilo.
„Co teď?“ ptala jsem se sama sebe. Představa strávit noc na posedu u lesa, nebyla nijak lákavá. Bylo mi už docela chladno. Pomyslela jsem si: „Musím zavolat manželovi, protože si o mě jistě už dělá starosti.“ A to byl skvělý nápad. Jakmile jsem začala mluvit do telefonu, jakoby zázrakem bachyně opět pískla na mladé a všichni rychle utekli. Ulevilo se mi, přeci jenom už jsem byla docela unavená a ráda bych ještě stihla stáhnou fotky a podívat se na ně na monitoru.
Fotky jsou z dnešního pohledu spíše dokumentační, ale byl to krásný zážitek, na který dodnes ráda vzpomínám. Od té doby jsem divočáky sice několikrát někde vyplašila nebo je viděla z dálky, jednou jsem vlezla do takového hustého porostu, a přímo pod nohama mi proběhlo malé selátko. Mazala jsem rychle pryč, kdyby byla bachyně nablízku, tak by to už asi moc bezpečné nebylo. Slušná fotka se mi ale za celé ty roky nepodařila ani jedna.
